Cerca de Gualaquiza se ha encontrado una gran especie de rana invasora que, si se reproduce, puede representar una amenaza para la fauna local. En algunas zonas, como en California, provoca la extinción de poblaciones enteras de otras especies de ranas.
Se trata de la rana toro americana (Lithobates catesbeianus), en español Rana Toro, que representa la rana norteamericana más grande, también una de las diez ranas más grandes del mundo. La longitud del cuerpo de esta rana puede alcanzar hasta un cuarto de metro y el peso puede alcanzar más de medio kilogramo. Es un miembro de la familia Ranidae. Dentro de esta familia, existen en el Ecuador cuatro especies, tres autóctonas y una introducida que es esta especie.
La rana lleva el nombre de los profundos y resonantes llamados monosilábicos de los machos que defienden agresivamente sus territorios en aguas poco profundas cubiertas de vegetación. Llaman a las hembras y marcan su territorio hacia otros machos. Es una especie acuática, excelente nadadora y buceadora.
Este animal está muy alerta y no es fácil atraparlo.
Habita pantanos, estanques, orillas de lagos y otros cuerpos de agua permanentes. Las hembras eligen a los machos más grandes y viejos. Ni la hembra ni el macho brindan ningún cuidado a la descendencia. La duración del desarrollo de los renacuajos depende de la temperatura según la localidad del área de distribución de la especie. En el sur, los renacuajos pueden completar su metamorfosis en tan solo tres meses, mientras que en las partes del norte de la zona de distribución pueden tardar hasta tres años.
La coloración va de oliva a verde brillante o marrón, a menudo con un patrón moteado en el dorso y el vientre es blanquecino. Dependiendo del entorno y del estado de ánimo actual, pueden producirse cambios de color debido al estrés, de verde a marrón más oscuro. Los tímpanos grandes, las pupilas horizontales y el labio superior verde son típicos de esta especie.
Las largas patas traseras con membranas plenamente desarrolladas entre los dedos delatan un estilo de vida acuático. En comparación con la garganta blanca de las hembras, los machos adultos tienen una garganta amarilla, tímpanos significativamente más grandes, sacos resonantes internos y en el primer dedo tienen una almohadilla nupcial grande, que sirve como soporte para que los machos permanezcan en la superficie resbaladiza del cuerpo de la hembra, al que abrazan durante la reproducción en el llamado amplexo.
Las hembras no vocalizan como los machos porque no tienen el saco de resonancia del macho, que actúa como una cámara de resonancia, como muestra José Manuel Falcón Reibán en el vídeo. Sin embargo, las hembras pueden emitir un sonido soplando el aire que tienen en sus pulmones. Lo hacen como si fuera un pequeño globo que deja salir aire cuando la laringe está cerrada, para que puedan emitir ciertos sonidos. Sin embargo, no son sonidos clásicos para la comunicación, sino que se emiten principalmente cuando es atrapado por un depredador. El sonido emitido puede asustar al depredador y permitir que la rana escape.
Puede haber otras ranas grandes en el Amazonas y esta rana puede ser de color marrón, pero generalmente la cabeza siempre es verde como muestra José Manuel Falcón Reibán en el video. El color del cuerpo puede variar en tonalidades, pueden ser incluso más marrones. Pero las ranas grandes terrestres que viven aquí, de la familia Leptodactilidae, que construyen nidos de espuma, no tienen membranas entre los dedos, ya que no son nadadoras, por lo que su reconocimiento es fácil. No hay ninguna especie que se parezca a esta, y el tamaño de la criatura en el video aún puede crecer, por lo que no se puede confundir con ningún otro animal, agrega José Manuel Falcón Reibán. ¿Y por qué es tan peligroso aquí para el medio ambiente?
El rango de distribución original incluye desde el sur de Canadá hasta el este de EE. UU. y México. Sin embargo, se introdujo en muchas otras zonas de EE. UU., pero también en América del Sur, Asia y Europa. El problema en Ecuador (y no sólo allí) es que es una especie norteamericana, y esta especie suele actuar como vector de Batracochytrium, que es el hongo que afecta a las poblaciones de anfibios en todo el mundo.
Este animal no suele verse afectado porque es de gran tamaño, es más resistente y en cambio transmite este hongo a otras especies porque es un hongo que crece en un ambiente acuático, añade José Manuel Falcón Reibán. Sus esporas también pueden permanecer en el suelo, por lo que los animales las llevan consigo. Esta rana también puede transmitir otras enfermedades y virus.
Y además es, por decirlo suavemente, un depredador superpoderoso, porque se come todo lo que se mete en la boca. Esta especie es un depredador oportunista. Las ranas más pequeñas se alimentan principalmente de insectos, pero poco a poco pueden comer peces, cangrejos de río, roedores, reptiles y otras ranas. El canibalismo puede incluso prevalecer. También se conocen casos en los que se ha visto a estas ranas asfixiándose al intentar comer animales mucho más grandes. Incluso son capaces de cazar murciélagos, lo que demuestra una capacidad extremadamente eficaz de adaptación para explotar nuevos nichos de alimento.
Foto: www.faunadelnoroeste.org
En los hábitats naturales donde se forman estanques, que muchas ranas nativas eligen como lugar de reproducción para poner sus nidadas, la rana toro los desplaza agresivamente. Las hembras pueden poner hasta 20.000 huevos, alcanzando una cuarta parte del peso de la hembra. Por eso hay muchos huevos en los estanques, en las plantas y en todas partes. Luego, las ranas jóvenes colonizan nuevos lugares con agua y, por lo tanto, se dispersan por todo el medio ambiente. De este modo puede formar rápidamente una población densa. En interacción con otras especies, rápidamente se convierten en la especie dominante, lo que contribuye al declive de otros anfibios, expulsándolos de su hábitat natural. Su tamaño les da una ventaja sobre otras ranas. Consume cualquier animal que se le acerque y que pueda atrapar, por lo que supone un problema ecológico muy grave.
Fue importado a Ecuador con el fin de comer ancas de rana, primero a la provincia costera de Guyas en 1988. Había 100 adultos y 70.000 renacuajos con fines comerciales. Posteriormente se crearon seis fincas en la costa y 23 fincas en la Amazonía. En los años siguientes, numerosas fugas crearon poblaciones salvajes.
La rana toro tiene un fuerte impacto negativo en la biodiversidad local a través de su efectiva depredación, competencia y transmisión de organismos patógenos. Como resultado, se la considera una de las ranas invasoras más devastadoras y se encuentra entre los 100 organismos invasores más peligrosos del mundo.
Un espectrograma de la voz masculina que llama, que se puede escuchar a más de un kilómetro de distancia. El eje vertical muestra frecuencias en miles de Hz y el eje horizontal muestra el tiempo en segundos. Tres llamadas típicas muestran que se trata de señales de baja frecuencia profunda donde la mayor parte de la energía está por debajo de 4 kHz.
Preparado por Richard Policht, Ph.D. como comentario sobre el vídeo presentado.
Referencias:
Bruening S. 2002. "Lithobates catesbeianus". Animal Diversity Web. Accessed August 30, 2024 at https://animaldiversity.org/accounts/Lithobates_catesbeianus/
Cardini F. 1974. Specializations of the feeding response of the Bullfrog, Rana catesbeiana, for the capture of prey submerged in water. M.S. Thesis, U. of Massachusetts, Amherst, MA
Cruz-Cordovez C, Herrera I, Espinoza F, Rizzo K, Sarmiento M-B, Rodas N, Coello M-J, Bravo W, Lampo M. 2020. New record of a feral population of Lithobates catesbeianus Shaw, 1802 in a protected area (Santay Island) in the Ecuadorian coast.
BioInvasions Records 9: 421–433.
Daszak P, Strieby A, Cunningham AA, Longcore JE, Brown CC, and Porter D. 2004. Experimental evidence that the bullfrog (Rana catesbeiana) is a potential carrier of chytridiomycosis, an emerging fungal disease of amphibians.
Herpetological Journal 14: 201-207.
Forey P and C Fitzsimons. 1987. An instant guide to reptiles & amphibians.
Atialllis Publ ications Ltd. New York.
Lever C. 2003. Naturalized reptiles and amphibians of the world. Oxford University Press, Oxford.
Mikula P. 2015. Fish and amphibians as bat predators. European Journal of Ecology 1: 66-75.
ENG
American Bullfrog in Gualaquiza
A large species of invasive frog has been found near Gualaquiza, and if it reproduces it may pose a threat to the local fauna. In some areas, such as in California, it causes the extinction of entire populations of other species of frogs.
It is the American Bullfrog (Lithobates catesbeianus), in Spanish Rana Toro, which represents the largest North American frog, also one of the ten largest frogs in the world. The body length of this frog can reach up to a quarter of a meter and the weight can reach more than half a kilogram. It is a member of the Ranidae family. Within this family, there are four species in Ecuador, three indigenous and one introduced species, which is this species.
The frog is named after the deep resonating monosyllabic booming calls of males that aggressively defend their territories in shallow water covered with vegetation. They call to females and mark their territory towards other males. It is an aquatic species, excellent swimmer and diver. This animal is very alert and it is not easy to catch him.
Foto: savethefrogs.com
It inhabits marshes, ponds, lake shores and other permanent bodies of water. Females choose the largest and oldest males. Neither the female nor the male provide any care for the offspring. The duration of development of tadpoles depends on the temperature according to the locality of the species range. In the south, tadpoles can complete their metamorphosis in as little as three months, while in the northern parts of the range it can take up to three years.
The coloring is olive to bright green or brownish, often with a mottled pattern on the back, and the belly is whitish. Depending on the environment and current mood, color changes may occur due to stress from green to darker brown. Large eardrums (tympanum), horizontal pupils and a green upper lip are typical for this species.
The long hind legs with fully developed webs between the toes betray an aquatic lifestyle. Compared to the white throat of females, adult males have a yellow throat, significantly larger eardrums, internal resonant sacs, and on the first finger they have a large nuptial pad, which serves as a support for the males to stay on the slippery surface of the female's body, which they embrace during reproduction in the so-called amplexus.
Females don't vocalize like males because they don't have the male's resonating sac, which acts as a resonating chamber, José Manuel Falcón Reibán shows in the video. However, females can make a sound by blowing the air they have in their lungs. They do this as if it were a small balloon that lets out air when the larynx is closed, so they can make certain sounds. However, they are not classic sounds for communication, but are mostly emitted when caught by a predator. The sound emitted can startle the predator and allow the frog to escape.
There can be other large frogs in the Amazon and this frog can be brownish, but generally the head is always green as José Manuel Falcón Reibán shows in the video. The color of the body can vary in shades, they can be even browner. But the large terrestrial frogs living here, from the Leptodactilidae family which make foam nests, do not have webbing between their toes, as they are not swimmers, so recognition is easy. There is no species that looks like this, and the size of the creature in the video can still grow, so it cannot be confused with any other animal, José Manuel Falcón Reibán adds. And why is it so dangerous for the environment here?
The original distribution range includes from southern Canada to eastern USA to Mexico. However, it was further introduced to many other areas of the USA, but also to South America, Asia and Europe. The problem in Ecuador (and not only there) is that it is a North American species, and this species usually acts as a vector for Batracochytrium, which is the fungus that affects amphibian populations around the world.
This animal is usually not affected because it is large, it is, more resistant, and instead, it transmits this fungus to other species because it is a fungus that grows in an aquatic environment, José Manuel Falcón Reibán adds. Its spores can also remain on the ground, so animals carry it with them. This frog can also spread other diseases and viruses.
And then it is, to put it mildly, a super powerful predator, because it eats everything that gets into its mouth. This species is an opportunistic predator. Smaller frogs mainly eat insects, but gradually they are able to eat fish, crayfish, rodents, reptiles and other frogs. Cannibalism may even prevail. There are also known cases where these frogs have been seen suffocating when trying to eat much larger animals. They are even able to hunt bats, which shows an extremely effective ability to adapt to exploit new food niches.
In natural habitats where pools form, which many native frogs choose as the breeding grounds they need to lay their clutches, the bullfrog aggressively displaces them. Females can lay up to 20,000 eggs, reaching a quarter of the female's weight. So there are a lot of eggs that are in ponds, on plants and everywhere. Young frogs then colonize new water locations and thus disperse throughout the environment. It can thus quickly form a dense population. In interaction with other species, they quickly become the dominant species, which contributes to the decline of other amphibians, pushing them out of their natural habitat. Their size gives them an advantage over other frogs. It consumes any animal that comes close to it that it can catch, so it is a very serious ecological problem.
It was imported to Ecuador for the purpose of eating frog legs, first to the coastal province of Guyas in 1988. There were 100 adults and 70,000 tadpoles for commercial purposes. Subsequently, six farms were created on the coast and 23 farms in the Amazon. In subsequent years, numerous escapes created wild populations.
The bullfrog has a strong negative impact on local biodiversity through its effective predation, competition and transmission of pathogenic organisms. As a result, it is considered one of the most devastating invasive frogs and is among the 100 most dangerous invasive organisms in the world.
A spectrogram of the calling male's voice, which can be heard over a kilometer away. The vertical axis shows frequencies in thousands of Hz and the horizontal axis shows time in seconds. Three typical calls show that these are deep low frequency signals where most of the energy is below 4 kHz.
Prepared by Richard Policht, Ph.D. as a comment on the presented video.
References:
Bruening S. 2002. "Lithobates catesbeianus". Animal Diversity Web. Accessed August 30, 2024 at https://animaldiversity.org/accounts/Lithobates_catesbeianus/
Cardini F. 1974. Specializations of the feeding response of the Bullfrog, Rana catesbeiana, for the capture of prey submerged in water. M.S. Thesis, U. of Massachusetts, Amherst, MA
Cruz-Cordovez C, Herrera I, Espinoza F, Rizzo K, Sarmiento M-B, Rodas N, Coello M-J, Bravo W, Lampo M. 2020. New record of a feral population of Lithobates catesbeianus Shaw, 1802 in a protected area (Santay Island) in the Ecuadorian coast.
BioInvasions Records 9: 421–433.
Daszak P, Strieby A, Cunningham AA, Longcore JE, Brown CC, and Porter D. 2004. Experimental evidence that the bullfrog (Rana catesbeiana) is a potential carrier of chytridiomycosis, an emerging fungal disease of amphibians.
Herpetological Journal 14: 201-207.
Forey P and C Fitzsimons. 1987. An instant guide to reptiles & amphibians.
Atialllis Publ ications Ltd. New York.
Lever C. 2003. Naturalized reptiles and amphibians of the world. Oxford University Press, Oxford.
Mikula P. 2015. Fish and amphibians as bat predators. European Journal of Ecology 1: 66-75.
Distribución mundial de rana toro (L. catesbeiana) (tomada de la base de datos de Global Biodiversity Information Facility). Los puntos en color negro indican el área de distribución nativa y los azules, aquellas donde ha sido introducida.
CZ
Skokan volský v Gualaquize
Blízko Gualaquizy jsme zaznamenali velký druh invazní žáby. V případě jejího rozmnožení může představovat hrozbu pro místní faunu. V některých oblastech, např. v Kalifornii, způsobuje vymírání celých populací ostatních druhů žab.
Konkrétně se jedná o skokana volského (Lithobates catesbeianus), ve španělštině Rana Toro, který představuje největší severoamerickou žábu, patřící zároveň mezi deset největších žab světa vůbec. Délka těla této žáby může dosahovataž čtvrt metru a hmotnost i více jak půl kilogramu. Jedná se o zástupce čeledi skokanovitých (Ranidae). V rámci této čeledi se v Ekvádoru vyskytují čtyři druhy, tři původní a jeden druh zavlečený, kterým je právě tento druh.
Jméno dostal podle hlubokého rezonujícího jednoslabičného bučivého hlasu samců, kteří agresivně obhajují svá teritoria v mělké vodě pokryté vegetací. Hlasem vábí samice a označují teritorium vůči ostatním samcům. Jedná se o akvatický druh, skvěle plave a potápí se, je velmi ostražitý a není snadné jej chytit. Obývá močály, rybníky, břehy jezer a jiných trvalých vodních ploch. Samice si vybírají největší a nejstarší samce. Samice ani samec neposkytují žádnou péči o potomky. Délka vývoje pulců závisí na teplotě podle místa výskytu. Na jihu mohou pulci dokončit svou metamorfózu již po třech měsících, zatímco v severních částech areálu to může trvat až tři roky.
Zbarvení je olivové až jasně zelené nebo hnědavé, často se skvrnitým vzorem na hřbetě a břicho je bělavé. Podle prostředí a aktuální nálady může dojít ke změnám zbarvení v důsledku stresu ze zeleného na tmavší hnědé. Pro tento druh jsou typické velké bubínkové blány (tympanum), horizontální zorničky a zelený horní ret. Dlouhé zadní nohy s plně vyvinutými plovacími blanami mezi prsty prozrazují akvatický způsob života. Dospělí samci mají v porovnání s bílým hrdlem samic hrdlo žluté, výrazně větší bubínky, interní rezonanční vaky a na prvním prstu mají velký polštářek, takový mozol, sloužící jako opora samečkům aby se udrželi na kluzkém povrchu těla samičky, kterou při rozmnožování obejmou v tzv. amplexu.
Samičky se neozývají jako samečci, protože nemají rezonanční měchýřek samečků, který funguje jako rezonanční komora, dodává na videu José Manuel Falcón Reibán. Samičky však mohou vydávat zvuk vypuzováním vzduchu, který mají v plicích. Dělají to, jako by to byl malý balonek, který vypouští vzduch při zavřeném hrtanu, a tak mohou vydávat určité zvuky. Nejsou to však klasické zvuky pro komunikaci, ale většinou je vydávají, když je chytí predátor. Vypuzený zvuk může predátora zaskočit a umožnit tak žábě uniknout.
V Amazonii se mohou vyskytovat i další velké žáby a tato žába může být i nahnědlá, ale obecně platí, že hlava je vždy zelená, jak ukazuje José Manuel Falcón Reibán na videu. Zbarvení těla se může lišit v odstínech, mohou být i hnědší. Ale velké suchozemské žáby zde žijící, z čeledi hvízdalek Leptodactilidae, které si dělají pěnová hnízda, nemají plovací blánu mezi prsty, nejsou to totiž plavci, takže rozpoznání je snadné. Nevyskytuje se zde druh, který by vypadal jako tento, i velikost tohoto tvora na videu může ještě narůst, takže ji nelze zaměnit s žádným jiným živočichem, dodává José Manuel Falcón Reibán. A proč je tady tak nebezpečná pro životní prostředí?
Původní areál rozšíření zahrnuje od jihu Kanady východ USA až po Mexiko. Dále byl však introdukován do mnohých dalších oblastí USA, ale také do Jižní Ameriky, Asie a Evropy. V Ekvádoru (a nejenom tam) je problém v tom, že jde o severoamerický druh a tento druh obvykle funguje jako přenašeč Batracochytrium, což je právě ta plíseň, která postihuje populace obojživelníků po celém světě. Toto zvíře není obvykle zasaženo, protože je veliké, je odolnější, a místo toho, tuto plíseň přenáší na jiné druhy, protože je to plíseň, která se množí ve vodním prostředí, dodává José Manuel Falcón Reibán. Její spory mohou zůstat i na zemi, takže zvířata ji přenášejí sebou. Tato žába může také šířit další nemoci a viry.
A pak je to mírně řečeno supervýkonný predátor, protože sežere všechno, co se mu dostane do tlamy. Tento druh je oportunistickým predátorem. Menší skokani žerou převážně hmyz, ale postupně jsou schopni konzumovat i ryby, raky, hlodavce, plazy i ostatní žáby. Dokonce může převažovat i kanibalismus. Známé jsou i případy, kdy byly tyto žáby viděny, jak se dusí, když se snažily sežrat mnohem větší zvířata. Dokonce jsou schopny lovit i netopýry, což ukazuje na extrémně efektivní schopnost adaptace pro využití nových potravních nik.
V přírodních lokalitách, kde se tvoří tůně, které si mnoho původních žab vybírá jako místa k rozmnožování, které potřebují pro kladení svých snůšek, je skokan volský agresivně vytlačuje. Samice mohou naklást až 20 000 vajíček, dosahujících čtvrtinu hmotnosti samice. Takže je pak spousta vajíček, která jsou v rybnících, na rostlinách a všude. Mladí skokani pak kolonizují nové vodní lokality a tak se rozptýlí po celém prostředí. Dokáže tak rychle vytvořit hustou populaci. V interakci s ostatními druhy se rychle stávají dominantním druhem, který přispívá k úbytku ostatních obojživelníků, které vytlačuje z jejich přirozeného prostředí. Jejich velikost je zvýhodňuje oproti jiným žábám. Spotřebuje každého živočicha, který se k ní přiblíží a kterého dokáže chytit, takže se jedná o velmi závažný ekologický problém.
Do Ekvádoru se dostala dovozem pro účely konzumace žabích stehýnek, poprvé do pobřežní provincie Guayas v roce 1988. Jednalo se o 100 dospělců a 70 000 pulců pro komerční účely. Následně vzniklo šest farem na pobřeží a 23 farem v Amazonii. V následných letech pak četné úniky vytvořili volně žijící populace.
Skokan volský má silný negativní vliv na lokální biodiverzitu svou efektivní predací, kompeticí a přenosem patogenních organismů. Díky tomu je považován za jednu z nejdevastujících invazivních žab a patří mezi 100 nejnebezpečnějších invazních organismů na světě vůbec.
Spektrogram hlasu volajícího samce, které mohou být slyšitelné i na více než jeden kilometr. Svislá osa ukazuje frekvence v tisících Hz a vodorovná osa ukazuje čas v sekundách. Tři typické bručivé hlasy ukazují, že se jedná o hluboké nízkofrekvenční signály, kde většina energie se nachází pod 4 kHz.
Vypracoval Mgr. Richard Policht, Ph.D. jako komentář k prezentovanému videu.
Použitá literatura:
Bruening S. 2002. "Lithobates catesbeianus". Animal Diversity Web. Accessed August 30, 2024 at https://animaldiversity.org/accounts/Lithobates_catesbeianus/
Cardini F. 1974. Specializations of the feeding response of the Bullfrog, Rana catesbeiana, for the capture of prey submerged in water. M.S. Thesis, U. of Massachusetts, Amherst, MA
Cruz-Cordovez C, Herrera I, Espinoza F, Rizzo K, Sarmiento M-B, Rodas N, Coello M-J, Bravo W, Lampo M. 2020. New record of a feral population of Lithobates catesbeianus Shaw, 1802 in a protected area (Santay Island) in the Ecuadorian coast.
BioInvasions Records 9: 421–433.
Daszak P, Strieby A, Cunningham AA, Longcore JE, Brown CC, and Porter D. 2004. Experimental evidence that the bullfrog (Rana catesbeiana) is a potential carrier of chytridiomycosis, an emerging fungal disease of amphibians.
Herpetological Journal 14: 201-207.
Forey P and C Fitzsimons. 1987. An instant guide to reptiles & amphibians.
Atialllis Publ ications Ltd. New York.
Lever C. 2003. Naturalized reptiles and amphibians of the world. Oxford University Press, Oxford.
Mikula P. 2015. Fish and amphibians as bat predators. European Journal of Ecology 1: 66-75.
Comments